Systém Krav Maga byl vyvinut po 2. světové válce Imim Lichtenfeldem původně pro potřeby izraelské armády a dalších ozbrojených složek.
Zakladatel systému krav maga
Imrich („Imi“) Sde-Or*, zakladatel systému Krav Maga, se narodil v roce 1910 v Budapešti, která byla v té době jedním z center Rakouska-Uherska. Vyrostl v Bratislavě, hlavním městě Slovenska, v rodině kde sport, právo a středoevropské vzdělání měly své nezastupitelné místo. Samuel Lichtenfeld, Imiho otec, byl bezesporu neobyčejnou osobností. Ve svých 13 letech se přidal k cirkusu a dalších 20 let se věnoval zápasení, vzpírání a mnoha dalším sportům.
Cirkus byl pro něj pouze školou, kde měl možnost potkávat lidi zabývající se širokou škálou různých sportů, včetně několika velmi vzácných. Tito lidé učili Samuela všemu co znali, včetně několika bojových umění.
Právě díky podpoře svého otce byl Imi aktivní v široké škále sportů. Vynikal v plavání, následně pak v gymnastice, zápasení a boxu. V roce 1928 vyhrál mistrovství Slovenska juniorů v zápasení a pouhý rok poté se stal také seniorským mistrem Slovenska (v lehké a středně-těžké váhové kategorii). Téhož roku vyhrál národní mistrovství v boxu a také mezinárodní mistrovství v gymnastice. Rok co rok vyhrával… Během následujícího desetiletí Imi zaměřil své sportovní aktivity především na zápas a to jak v roli aktivního sportovce, tak i trenéra.
Cesta do bezpečí
V polovině třicátých let se v Bratislavě začaly měnit podmínky. Začaly se objevovat fašistické a antisemitské skupiny zaměřené na narušení veřejného života a zastrašování městské židovské komunity. Imi se stal nejmenovaným vůdcem skupiny mladých Židů, z nichž většina již měla zkušenosti z boxu, zápasu či vzpírání. Tato skupina se pokoušela zastavovat antisemitské skupiny pustošící židovskou čtvrť. A tak se mezi roky 1936 a 1940 Imi účastnil nespočtu pouličních bojů…
V roce 1940 se díky svým aktivitám stal trnem v oku místním úřadům inklinujícím k antisemitismu a stávajícími okolnostmi byl donucen opustit domov, rodinu i přátele a nalodit se na poslední loď s emigranty, které se podařilo uniknout ze spárů nacistů. Tato loď byla ve skutečnosti starým říčním člunem, jménem Pentcho, který byl přestavěn tak, aby uvezl stovky uprchlíků ze střední Evropy do tehdejšího mandátního území Palestina (později stát Izrael). Plul pod bulharskou vlajkou a jeho posádku tvořilo sedm námořníků, včetně kapitána Igora Markejeviče, bývalého důstojníka ruského ponorkového námořnictva. O bezpečnost uprchlíků, kterých se na říční loď vtěsnalo neuvěřitelných pět set, se starala třicetičlenná skupina osob. Doba plavby z bratislavského přístavu do rumunské Suliny byla stanovena na tři týdny. Tam měla na uprchlíky čekat zaoceánská loď, jejímž cílem měl být některý z přístavů v Sýrii, Libanonu, či dokonce Palestině. Cestou Pentcho zakotvil v několika přístavech a přibral do podpalubí další uprchlíky, převážně maďarské Židy, ale i skupinu Židů z Německa. Remorkér se tak brzy dostal do časového skluzu. Neplánované zastávky vynucené přístavními úředníky vnášely mezi uprchlíky neklid a obavy o jejich další osud. Po čtyřech měsících plavby se konečně dostali do přístavu Sulina, kde však slibovaná zaoceánská loď nečekala. Velení transportu se proto s uprchlíky a kapitánem lodi Pentcho rozhodlo pokračovat v plavbě na otevřeném moři.
Cesta říčního remorkéru Černým mořem byla velkým rizikem a během plavby se odehrálo několik situací, které ohrozily životy pasažérů. Imi např. hned dvakrát během cesty zachraňoval topící se „spolucestující“, kteří spadli z lodě.
9. října 1940 ve večerních hodinách Pentcho ztroskotal při přistávacím manévru u neznámého ostrova. Remorkér byl příbojem mrštěn na vyčnívající skaliska, silně se naklonil a voda proraženým bokem vnikla do podpalubí. Naštěstí nebyl nikdo zraněn a jak uprchlíci, tak i posádka se dostali na břeh. Poutavý příběh Pentcha a jeho pasažérů je detailně vylíčen v knize Odyssey od Johna Birmana (publikováno: Simon & Shuster, New York, 1984).
Po ztroskotání lodi se vydala skupina pěti odvážlivců v malém člunu s vesly pro pomoc. Nechyběl mezi nimi samozřejmě Imi Lichtenfeld, který spojil svůj osud s dalšími čtyřmi muži – vedoucím transportu Zoltánem Schalkem, dále Josefem Herzem, Ferdinandem Lanesem a tureckým občanem Alim Wasfim, s nimiž společně podstoupil dobrodružnou cestu plnou dalšího nebezpečí. Člun bez navigačních přístrojů nemohl udržet kurs směrem k ostrovu Kréta, na němž chtěli hledat pomoc, a zmítal se ve větru a vlnobití. Posádka postupně ochabovala a pozvolna ztrácela víru v přežití. Polomrtvé muže objevil britský průzkumný letoun, který pro ně přivolal záchranu. Ztroskotanci byli nakonec britským námořnictvem převezeni do Alexandrie, kde Imi musel v důsledku strastiplné cesty podstoupit celou řadu operací. Po uzdravení vstoupil do československých legií a pod britskou vlajkou bojoval v Sýrii, Libanonu, Libyi a Egyptě. Později pokračoval v cestě do Palestiny.
Začátky v Palestině
V roce 1944 Imi začal v Palestině trénovat bojovníky v oblastech, kterým dobře rozuměl: fyzická kondice, plavání, zápas, používání nože a také obrana proti útokům s nožem. Během této doby začal trénovat několik elitních jednotek Hagany (podzemní židovská vojenská organizace, později základ izraelské armády, v překladu Obrana) a Palmachu (elitní úderné síly Hagana). V roce 1948, když byl založen stát Izrael a vznikla IDF, se stal Imi hlavním instruktorem fyzické přípravy a systému Krav Maga ve školách IDF. Této práci zůstal věrný přes 20 let, během kterých vyvinul a zdokonalil své unikátní metody sebeobrany a boje zblízka. Imi trénoval osobně jen ty nejlepší.
Civilní forma Krav Maga
Poté co odešel z aktivní služby, začal s adaptací a upravováním systému Krav Maga pro potřeby civilistů. Metody byly přizpůsobeny tak, aby vyhovovaly všem – mužům i ženám, chlapcům i dívkám, zkrátka každému, kdo by mohl potřebovat zachránit svůj život nebo překonat útok s minimální újmou, bez ohledu na pozadí útoku – kriminální, národnostní a další. Pro další rozšíření svých metod založil Imi dvě hlavní tréninková centra – první v Tel Avivu a druhé v Netanyi.
I v posledních letech svého života osobně pokračoval v dohledu na tréninky všech, kteří dosahovali vysokých hodnocení v Krav Maga a stále trávil hodně času s instruktory v Izraeli i v zahraničí. Sledoval vývoj a úspěchy svých studentů, motivoval je svou osobností a díky svým celoživotním zkušenostem a unikátní osobnosti jim byl vždy schopen poradit.
Imi, učitel, bojovník a skvělá lidská osobnost nás opustil ráno 9. ledna 1998 v nemocnici se současným prezidentem KMG Eyalem Yanilovem po svém boku.
imi: člověk a učitel
Přes působivé úspěchy naplňující celý Imiho život byl Imi spíše opakem svalovce. Byl citlivý, humánní a také dobrý posluchač. Nepomáhal studentům pouze jako skvělý učitel při tréninku, ale také jako spirituální mentor. Jeho žáci vyhledávali jeho rady ze všech oblastí, o profesních stejně tak jako o osobních záležitostech.
S velkým psychologickým porozuměním lidské duše, které se nedá získat na žádné univerzitě – s jeho rozsáhlými životními zkušenostmi, hluboko zakořeněným humanismem a osobitým smyslem pro humor byl Imi vždy schopen dát dobrou radu. Pro všechny kdo ho znali, ať už to bylo na profesionální či osobní úrovni, nebo jako u většiny z nás, neoddělitelně kombinací obojího, byl vzorem perfektního evropského gentlemana.
Svým žákům vštěpoval 5 základních principů: respekt ke každému člověku, vyhýbání se nepatřičnému či neospraveditelnému použití síly, skromnost, mírumilovné chování, striktní dodržování fair play mezi jeho žáky. Někdy to vypadalo, že jeho profesionální aktivity v oblastech fyzické přípravy mu sloužily jako vhodný prostředek pro to, co viděl jako svoje pravé povolání: přispění k výchově mládeže.
Citace z počátků jednoho židovského učení říká: „Učitel je bez pocty ve své vlastní zemi.“ Ačkoliv Imi byl v Izraeli uznáván a milován a mezi jeho žáky patřili i někteří, jež dosáhli vysokých pozic ve státní správě, nikdy neobdržel žádné ocenění. A to navzdory jeho unikátnímu přínosu k bezpečnosti Izraele (na úrovni každého občana, která dle našeho názoru není o nic méně důležitá než např. inovace armádní technologie) a jeho impozantní celoživotní práci. Všichni, kdo ho znali, věděli, že nemá žádný zájem o takováto uznání. Ale všichni doufáme, že alespoň poté co nás opustil, někdo napraví tuto křivdu. Lépe pozdě, než nikdy…
* - Sde-Or je Imiho rodinné jméno v hebrejštině, přijaté v začátcích 60 let. Lichtenfeld = světelné pole, je přesným překladem významu jeho jména.